|
...aneb několik letmých poznámek k jedné těžko uvěřitelné diskusi
(možná už po Praze chodí nový Franz Kafka a sbírá v těchto dnech námět na svoji románovou prvotinu)
Premisy:
Členové českého fanklubu Michaela Jacksona si přejí vystavět pomník osobnosti, která je pro ně nejen obdivovaným umělcem, ale především člověkem ztělesňujícím řadu pozitivních životních ideálů.
Iniciátorkou akce je Helena Babická z pražského Muzea pověstí a strašidel.
Autorkou schváleného návrhu je akademická sochařka Daniela Kartáková, která nepatří mezi uznávanou uměleckou elitu.
Bylo vydáno oficiální povolení k výstavbě sochy na veřejném prostranství, kterým je málo frekventovaná část letenského parku, v blízkosti místa, kde v září roku 1996 odehrál Michael Jackson svůj jediný pražský koncert. Socha není rozměrově významná, nenarušuje estetiku okolního prostředí, je umístěná mezi stromy na základně cca 1 m x 1m, celková výška objektu je cca 2 m (80 cm vlastní busta, 120 cm podstavec ve tvaru sloupu). Jako materiál byla zvolena pryskyřice patinovaná na bronz, jak je běžné u velké části soch (z tohoto materiálu jsou obvykle osazovány i například kopie pískovcových soch z období baroka – výhodou jsou nižší výrobní náklady, materiál vzhledově odpovídá přírodnímu a v případě bronzu se investor rozhodl pro jeho imitaci pryskyřicí i z důvodů rizika poničení nebo odcizení bronzové sochy).
Po smrti Michaela Jacksona se jeho fanoušky a příznivci staly stovky a v mezinárodním měřítku tisíce lidí, kteří se o něj dříve nezajímali. Ti lidé přehodnotili svůj pohled na něj a často i celý svůj přístup k životu.
Upřímně, neznám nikoho, kdo by se zpětně z obdivovatele MJ stal jeho nenávistným odpůrcem. Což je docela příznačné a může být myslím považováno za nezvratný důkaz oprávněnosti postoje jedné z válčících stran (v rámci této diskuse, kde povaha uplatňovaných argumentů a tvrzení nemá šanci dosáhnout nezpochybnitelnosti na úrovni exaktních věd).
Proč k tomu dochází? O zpěvákovi byla po dobu jeho života podávána v tisku a dalších médiích řada zpráv, přičemž byl kladen důraz nikoli na jeho umělecké a lidské kvality, ale události vzbuzující senzaci. Byl prezentován jako podivín (a zřejmě podle běžných měřítek podivínem byl) a určitá nepodložená obvinění byla podávána jako fakta. Běžný konzument těchto zpráv si tak utvořil představu o Jacksonovi, která vůbec nezahrnovala ty nejpodstatnější poznatky – které ovšem dobře znali jeho fanoušci: pravdu o jeho nesmírné citlivosti, nepředstírané lidskosti, štědrosti, lásce a touze ze všech sil přispívat k tomu, aby se lidé stávali lepšími lidmi a vytvářeli lepší svět. Tato zdánlivá naivita, přímočarost, dětinskost (na které by leckterý otrlý jedinec pohlížel s despektem nebo by vzbuzovaly úsměv) byla v očích fanoušků jednoznačně vyvážena úžasným uměním a opravdovostí umělce. Oni poznali to, co se nacházelo v Michaelově srdci a dokázali si odnést předávané poselství: svět potřebuje více lásky, věnujte svou existenci tomu, abyste byli prospěšní sobě i svému okolí. On ve svém umění upřímně vyjádřil nejtajnější tužby každé lidské duše, které má ve své čistotě. Fanoušci ho adorovali za jeho otevřenost, s níž odhalil své nitro. Ti druzí se zachovali tak, jak je obvyklé, že svět oplácí přílišnou přímost: Michaela ukřižovali.
Podobní kladní hrdinové se nacházejí v každé kultuře a snad každé době, ale Michael byl univerzální. Byl živý – byl to ten opravdový člověk, který stál před nimi a díky svému talentu, vytrvalosti, odříkání, přesvědčení teď promlouval k miliónům lidí. Jeho poselství a entuziasmus nebyly sobecké. Zároveň říkal: buďte takoví, jako já, uskutečňujte své sny, které jsou právě tak krásné, jako ty moje. Zasloužíte si to. Michael vytvářel sny a předkládal krásnější svět. Český skeptik se zeptá: je to kýč nebo umění? Zeptá se tak proto, neboť vžitý kánon, do něhož vyústila celá předchozí historie a který se projevuje nejen na poli kultury, ale i veškeré další existence jedince ve společnosti, diktuje: je riskantní prohlašovat otevřeně, co je krásné. Hledejme věci, které jsou ošklivé, tím se nevystavujeme nebezpečí sklouznutí do kýče. Je naše realita tristní? Kritizujme ji tím, že budeme v umění opakovat a zveličovat tuto negativitu. A tak se podařilo vybudovat slušně rozvinutý systém kulturního ideálu, který bych nazvala fekálním alibismem. Pravda, už se nám všem dosti okoukal, tak snad pomalu svítá na lepší časy.
Jenže Michael přichází s pravým opakem: staví na piedestal svůj sen, ideální svět zázraků a kouzel, které vracejí zpět ztracený život, pohádkových bytostí a všemocného mága, šťastných konců a naděje nových začátků…
Ne, Čech nemá zažitý ideál kladného silného a krásného hrdiny, národní a osobní hrdosti. Nastává konflikt s po generace prosazovanou “morální hodnotou” falešné skromnosti: jen se na mne podívejte, sedím tu v koutě, pro jistotu si ze sebe dělám legraci, aby si snad nikdo nepomyslel, že si o sobě moc myslím, ale když se na mne pořádně podíváte, určitě na to přijdete, že jsem ten nejinteligentnější, nejzábavnější, nejšikovnější, vy to určitě ve mně objevíte a já to jednou celému světu ukážu… Češi nemají mentalitu superstar. Nechtějí se ani kvalitně a krásně oblékat, aby si přiznali, že za něco stojí a že smějí vytvářet krásnější realitu a použít k tomu jako materiál svou vlastní osobu. Vyjádřit úctu svému okolí tím, že budou cíleně budovat svou image – významem, který budou přikládat kultivovanému používání svého jazyka, chování, řeči těla atd. “Jen si najděte mé pravé já za mými ošoupanými botami, ohozem stylu těžkého casual (nebo lépe bezdomovce) a slangem na úrovni mentálně postiženého jedince…”
Jak těžký hřích, stavět kýč proti takto skvostně fungujícímu systému alibistické obrany vlastní neschopnosti!
Důležitost místa v parku pod stromy se rovná významem soukromému pozemku.
Chápala bych nutnost veřejné diskuse v případě, že by se jednalo o exponovaný veřejný prostor. Ovšem tady nikoho ani nenapadlo protlačovat sochu Majkla na Václavské náměstí nebo čestné nádvoří Pražského hradu či vyšehradský Slavín. To jsou totiž skutečná místa svázaná s národní identitou, kde pouhou lokací objektu by došlo k oficiální “celonárodní” identifikaci s významem, které daný projekt představuje. Tak o co tady jde?
Proč by měli mít někteří lidé právo na to, diktovat jiným nějaká omezení tam, kde je druhá skupina na jejich vlastních právech nijak neomezuje? (Neboli: koho omezuje soška na místě v parku, kterým během celého dne projdou 3 pejskaři, dva zamilované páry a pět -náctiletých slečen na procházce?)To je skutečně zpochybnění základního principu demokracie.
Budeme napříště všichni společně hlasovat o tom, zda je přípustná další existence koprové omáčky, když ji zbožňuje 1 milión Čechů, ale dalšímu miliónu a půl lidí se z ní dělá zle od žaludku?
O vztyčení všech stovek existujících pražských pomníčků a památníčků samozřejmě nebyla pořádána veřejná referenda. V rámci zdravého rozumu bylo za bernou minci vzato vždy přání určité (většinové či menšinové) skupiny osob, které žádost vznesly. Zbytek národa se spokojil se standardním vyřízením všech formalit tak, aby vzniklý objekt neohrožoval nikoho na životě, neohrožoval veřejnou morálku ani neurážel vkus – a od toho jsou tady příslušní odborníci a instituce.
Jak to, že tentokrát takový postup nestačí? Inu, jedná se o Michaela Jacksona, nejznámějšího člověka planety, který ani po své smrti bůhvíproč nepřestal rozdmýchávat vášně. A o čí vášně se jedná? Většinou těch lidí, kdo toho o Michaelovi moc neví. Možná jen podvědomě tuší, že kdyby si jeho čistotu a intenzitu prožitku připustili k tělu, asi by pořádně rozhýbal jejich emoce a svědomí a nutil by je dotknout se svého opravdového já… Brání se tomuto poznání tak, jako se v pohádkách síly zla brání dobru, které nakonec stejně zvítězí (on ten pohádkový svět vůbec není tak odtržený od života, jak by si mohl někdo myslet a Michaelův svět je právě onou spojnicí mezi pohádkou a skutečností, podvědomým tušením dobra a jeho snesením na pevnou zem…). Michael není první z filozofů, kteří se dotýkali otázky, nakolik je náš svět reálný a nakolik proměnlivý (jenže nikdo z nich se na rozdíl od Michaela ani nepokusil přenést sny do plodné praxe konání dobra, činů lásky). Kdo že na to přišel, že to společné, co spojuje lidi všech vyznání, stupňů vzdělání, kvalit, zkušeností, je ta nejobyčejnější lidská radost? Že by taky nějaký muzikant? Od té doby ale už pár let uplynulo – jmenoval se Ludwig van Beethoven a právě skládal svou Devátou symfonii…
Proč chceme brát mladým idol, na němž si váží toho, že odsuzoval používání drog a nikdy nemluvil sprostě? Už asi není ta vhodná doba na Mirka Dušína a jeho Rychlé Šípy?
Některá tvrzení odpůrců stavby sochy jsou více než úsměvná. Jenže ona nejsou jejich autory míněna jako vtip, a tak možná nebude na škodu se nad nimi trochu zamyslet.
Národní ideály jsou samozřejmě důležité, ale k čemu slouží izolace? Žijeme snad na Marsu, že nám cizí kultury nemají co dát? Nehrozí snad z tohoto uzavření se neodvratná degenerace? Marťané budou marťanům stavět pomníky a především nebudou žádné cizáky vpouštět na svoji planetu – to aby ty cizí kultury nezamořily tento úžasný Mars svým vlivem… Je sice zcela běžné, že z minulosti v Čechách i v Praze samotné máme spoustu pomníků vystavěných na památku pobytu zahraničních osobností (spisovatelů, hudebníků, vědců atd.), stejně jako je tomu všude jinde na světě, ale kvůli Michaelovi je naprosto nezbytné tento nebezpečný zvyk zakázat. Cizákům u nás pomníky stavět nebudeme! Je nám tak dobře v tom našem českém trošku zasmrádlém rybníčku, že nejspíš vůbec nepotřebujeme žádné čerstvé povětří, abychom se porovnali s ideály, ambicemi a kulturou jiných národů (a tak byli lépe schopni i jejich příslušníkům něco nabídnout a vést s nimi dialog). Ty nejsamozřejmější principy pod sluncem se v očích těchto šovinistických obránců národa stávají podezřelými precedenty. Netřeba svádět vinu na komunisty, fašisty, sovětského bratra, Habsburky – my si stačíme sami, abychom se zadusili svými komplexy méněcennosti.
Já osobně, abych poděkovala Michaelovi za to, že mi dal vzpomenout na mé vlastní ideály, jsem se rozhodla na jeho počest splnit si několik snů – a opravdu to stálo za to.
V divadle Hybernia proběhl 25.6. úžasný galavečer za účasti skvělých účinkujících i diváků v duchu té nejkrásnější lidské sounáležitosti. Všem, kdo tam byli a na přípravách akce se účastnili, z celého srdce děkuji.
Až do konce srpna je v prostorách vstupního foyer a malého foyer divadla Hybernia k vidění výstava fotografií, uměleckých děl a dalšího materiálu věnovaná Michaelu Jacksonovi.
Jeden z nejhezčích pocitů je ten, který člověk má, když něco uskuteční. To ovšem ti, kdo pouze skepticky kritizují, nikdy nemohou zažít. Je mi jich protentokrát velice líto, ale věřím, že i oni jednou zažijí něco mimořádného, co je navždy obohatí. Nejsnazší cesta k tomu je zvednout se ze židle a začít něco dělat. Možná si nechte poradit od Michaela.
V Praze dne 11.7.2010
Daniela Kartáková, akademická sochařka
|
